Asi tak jako si povídají ptáci

Artur T. Rosenberg BABYLON 1/2005

Svárov je jedno místo ve snu a je to, je to taky jedna železniční zastávka v hlubinách Českého pacifiku, co opuštěná v noci ožívá životem dvou milenců, kterým cestou z venkovské zábavy ujede vlak.
Příběh Évi a Vény, hra dvou lidí, která se jmenuje Kočka na kolejích, žije na divadle do úplňku šedesátých let, kdy dnes legendární hru Josefa Topola, uvedl na scéně Divadla za branou režisér Otomar Krejča, tehdy v hlavních rolích s Třískou a mladičkou Tomášovou. Když potom nastal čas, kdy se na nové uvedení hry v češtině marně čekalo něco dlouhých věčných let, vryl se mezitím příběh lidem do paměti svou spontánní nezapomenutelnou náladou a rozjel se jejich životem jako vlak. V této hře jde od první chvíle právě o onu atmosféru, kvůli které divák na tuto hru přichází, a která se jaksi nezřetelně ukrývá v něm samém a jde o to, jestli tudletu náladu na jevišti najde a nadechne jí věčně nebo jí ztratí. Jak tuto hru uvést? Když to jsou takovýhle noty.
Obnovená premiéra v Divadle Vikadlo sází na volný dramaturgický koncept. Vůbec se asi filozofie tohoto kavárenského divadla odvíjí od postřehu Paříž v nás, a takové asi myšlénky tam předestírá. Tentokrát režisér Ivo Šorman z Beskyd, který předtím realizoval v divadle Rubín rozsáhlé Strinbergovo drama Tanec smrti přivádí na jeviště této klasické scény Kočky na kolejích dva poměrně neotřelé herce. Slovenku Eriku Deutschovou s múzickým okouzlujícím hlasem a Filipa Čápa, známého z dnes tolik módních nových českých telenovel. Jsou to myslím přesně takové herecké archetypy, kdy Évi je spíš jen takový závoj, rozvernější než jalovější jedlíkovitý Véna. Když se Véna k Évi sklání, aby si ji vzal, vypadá to jakoby bral do rukou svačinku, ale on takovej skutečně je!, když říká: „Stěhovák, no. Protože, co se nedá vzít do rukou, to mi dělá potíže. Když tě nevidím, seš mi najednou strašně podezřelá. To jsou ty momenty, kdy začnu vytáčet tvoje číslo…“ nebo „Nejtíž ty pražce? To je zvláštní ne? Můžou tu ležet pod tou kolejí už hezky dlouho, deset, patnáct let. A pořád je y těch kmenů cejtit strom! Smůla a dřevo, tráva, celej les. Asi jak do nich přes den praží slunce. Stejně si myslím, že Tě miluju.“ Anebo ta vůbec nejznámější replika: „Čum na hvězdy – Co? – Hvězdy. Čum.“ Scéna, s kterou se Tříska celý život trápil, a kterou analyzoval v jednom nedávném rozhovoru. Režisér oprostil herce od teatrálního přehrávání vesmírného dialogu, kdy se z rozhovoru stává chronické špičkování vedené ale do zdi, a uvedl Évi a Vénu takové, jací ve skutečnosti jsou. Přivedl je k tomu, aby si nás získali. A proto je tato hra skvělá. Proto diváci zůstanou s touto mileneckou dvojicí až do konce.
Přestože sama hra se stala již historickou záležitostí. Kdy moc chybí ten dnešní dříč mileneckých dvojic, totiž, že se nemohou dovolat ze svého mobilu, anebo, že je vyruší vyzváněním jakýsi nevěc. Ale, jako kdyby se v dálce probouzel les. Asi tak jako si povídají ptáci. Ani mě nezvoní v kapse mobilní telefon, to koleje tak zvoní.