Co udělá kočka v ohrožení, když koleje už nejsou, co bývaly?

Haló noviny/(18/1/2002/ k původní hře Kočka na kolejích

Topolova úspěšná divadelní hra Kočka na kolejích, vzniklá v roce 1964, patří k nejúspěšnějším českým dramatickým útvarům 60. let. Starší generace má v paměti neopakovatelné herecké výkony, jimiž hlavní role obdařili ve zdařilé režii Otomara Krejči Marie Tomášová a Jan Tříska na scéně tehdejšího pražského Divadla za branou. „Hra Josefa Topola je pro mne trvalou výzvou již řadu let vzhledem ke svému charakteru věrohodné životní pravdy, kdy nasadit řemeslo v podobě ozkoušených režijních postupů na modelově analogických titulech je nasnadě,“ svěřil se režisér divadelního studia Neklid Ivo Šorman, které nyní představení Kočka na kolejích dramatika Josefa Topola uvádí v pražském Divadle v Řeznické, nápaditý Ivo Šorman. K nynější nově inscenaci režisér Šorman ještě poznamenal: „Vyšli jsme z jedinečného osobnostního vkladu jednotlivých představitelů, kdy interpretace postav Évi a Vény se rodí zcela v duchu osobního pocitového vnímání“. Mladá Évi v podání Eriky Deutschové je prototypem nikoliv už dívky let šedesátých, ale současnosti: představitelka ji zbavuje tehdejšího určitého patosu, odlehčuje, vnímá jako kreativní subjekt s atributy bezprostřednosti a citlivé erotiky, která však není determinována extravagancí, ale nese přídech poetičnosti. Vyjadřuje svou osobní romantiku zjednodušeněji, než jak postavu kdysi pojala nezapomenutelná Marie Tomášová, více akcentuje psychologii ryzího vztahu a povahové spontánnosti. Její jevištní partner Petr Verner se oddává své mladické spontánnosti stejně sugestivně jako kdysi mladí milovníci Jaromír Hanzlík, už připomenutý Jan Tříska a jim podobní. Více však akceptuje současnou mentalitu mladého člověka, jeho aktuální vnímání sebe i okolního světa. Zatímco tříska leckdy „přehrával“ v poloze dokonalé umělecké přesvědčivosti, Verner akceptuje spíše civilnější rovinu. Oba se navzájem doplňují svým citem i pragmatickým pohledem na svět, na naznačené problémy každé mladé generace. Je to až hrubínovsky upřímná dvojice, která se nesnaží omračovat hereckými výkony, ale ozřejmuje svět subjektu v jeho objektivní souvztažnosti. Představení vypovídá o tom, co v básnické nadsázce Josefa Topola – udělá kočka v ohrožení, když koleje už nejsou, co bývaly… Vnímavý divák jistě pochopí, že to nejzákladnější, čím člověk žije, se odehrává stejně tak v roce 1964 na železniční zastávce Svárov mezi Prahou a Čerčany, kde dramatik své dílo začal tvořit, jako v roce 2002, kdekoliv.