Kaleidoskop citových úniků

Představení Topolovy Kočky na kolejích, které uvádí komorní žižkovské divadlo Vikadlo, je nepřetržitým proudem emocí a hereckým koncertem pro dva mladé talentované lidi.

Kristýna Korbelová (nezávislá recenzentka)

Opuštěná železniční zastávka, dokonalá metafora anonymity, odcizení a bezradnosti, milenecký pár, čekající na příjezd vlaku jako na vyústění vzájemného nepochopení, a jediná noc, do které se promítne celý jejich osud. A vy ten osud můžete prožít s nimi. Josef Topol napsal svou Kočku na kolejích jako rozhovor, jenž tvoří rámec sedmiletého soužití muže a ženy, ale jehož slova se více než prostředkem k rozřešení stávají vodotryskem křivd a bludným kruhem, ze kterého již není cesty ven. Ve hře je důsledně potlačen děj, veškerá pozornost se soustředí pouze na zosobnění myšlenek, představ a snů obou mladých lidí, na jejich průniky a rozcestí. Text šetří lacinými či megalomanskými citáty, připomíná spíše prvoligový slovní fotbal, který se nebojí spontánního sledu asociací ani naivní hry s významovými dvojsmysly, a v nečekaných chvílích dokonce sahá i po ostřejší až vulgární nadávce. Byť hra i její atmosféra působí občas roztříštěně, žádná replika není výkřikem do tmy, každá má své opodstatnění a svůj vnitřní, více či méně skrytý, význam. Jediná věta dokáže rozehrát vlnu emocí, která je následující větou umocněna, další proměněna v příval, až za pár okamžiků dosáhne svého vrcholu. Vrcholů je v Kočce na kolejích několik. Některé mrazí, některé bodají, jiné dojímají, jeden či dva i něžně pohladí. Všechny se však bez výjimky skládají do pestrobarevné mozaiky bezvýchodnosti. Představení stojí a padá s osobnostmi jediných dvou představitelů. V průběhu necelých osmdesáti minut ani na moment neopustí jeviště a nenechají diváka vydechnout. Jejich postavy jsou barvité a svéhlavé, často uvězněné v okovech vlastních stereotypů, podléhající slabostem, pesimismu i pozlátku, navenek silné a uvnitř rozpolcené, chvílemi dominantní, chvílemi submisivní, jedna druhou metamorfované. Citlivá režie Ivo Šormana nedává hercům příliš prostoru k exhibování, ale naopak nenápadně podtrhuje důraz na niterné pohnutky a běsy mladých milenců. Proměna Évi během noci jakoby sledovala proměnu jejího vztahu k Vénovi během sedmi let. Na počátku rozverné hravé koťátko, jehož největší zbraní je nevinnost, svůdné, svolné a jemné, za chvíli mazaná provokatérka, která si pomáhá ke ztrátě zábran drogami, po čase však už ani delirium nepřebije potlačovanou bolest, výčitky se stupňují do hysterie a nakonec utonou v naprosté rezignaci. Erika Deutschová je ve všech těchto polohách přesvědčivá. Propůjčila své hrdince křehkost, přitažlivou slovenskou artikulaci i kočičí oči a velmi efektně se poprala s děsivým kontrastem Éviny dětinskosti a chorobné touhy po dítěti. Scén, kdy dává Vénovi najevo svou převahu, není příliš, ale právě v nich je Erika nejsilnější. Poněkud nehrdinský hrdina Filipa Čápa má v sobě přesnou dávku frackovitosti, umíněnosti, vzdoru, klukovské nemotornosti i chlapské něhy, s níž zvládne dívku v jednu chvíli hrubě ponížit a za pár vteřin jí s bodrostí sobě vlastní vyznat lásku. Ač Véna inklinuje ke škatulce záporná postava, je ve všech situacích pochopitelný. Marně bojuje s krtkem, který v něm udržuje věčně živý oheň pochybností, úzkostí i strachů, zevnitř jím zmítá a nutí jeho mysl namísto s manželstvím koketovat se smrtí. Filipovo podání, nenapodobitelné v gestech a v každém zvolání podmanivé, dodává Vénovi i tajemný esprit nevypočitatelnosti. V některých momentech se postava stává doslova personifikací paradoxu a vnitřního rozporu. K ryze komorní náladě představení přispívají krásná klavírní intermezza Filipa Topola, civilní kostýmy, holé nádražní kulisy i decentní osvětlení, prokládané ponurou hrou stínů. Maličký sál je omezen na slabých padesát míst a diváci, kterým po kolenou skáče ochočené kotě, mají herce téměř na dosah ruky. Mezi pódiem a hledištěm funguje obrovské napětí, díky němuž se především mladá generace může snáze identifikovat s oběma postavami, ať už v bezelstném milostném soupeření, míjení, rozkolech či drobných usmířeních. Škoda jen, že to celé končí tak náhle, takřka bez vysvětlení, v zajetí jediného otazníku. Divák nabitý dojmy nedostane příležitost všechny emoce náležitě vstřebat. Kočka na kolejích byla sepsána v šedesátých letech pro Divadlo za branou, až do pádu komunistického režimu se hrála pouze v zahraničí a nového uvedení se dočkala v divadle Vikadlo. Plná porozumění i nepochopení, lásky i sobeckosti, avšak zapomenutá v srdci Žižkova. Intuitivní divák si k ní jistě najde cestu.