Topolova kočka na kolejích je depka jako vyšitá

Svět namodro/(12/12/2001)/ k původní hře Kočka na kolejích

Režisér Ivo Šorman pojal Topolovo dílo poněkud netradičně. Když si přečetl samotný text, dýchlo na něj opravdu silné existenciální drama, protože z toho „ten Becket“ vyskakuje. Tahle hra o třech situacích je původně napsána pro pět postav. Šorman ale ponechal pouze ústřední dvojici a party ostatních postav nahradil fenomenální hudbou autorova syna Filipa Topola, lídra legendárních psí vojáků. Milenecký vzat Vény a Évi trvá již sedm let, jedné noci se vrací z výletu a čekají na vlak v jakési provinční zastávce. Hra vlastně nemá konkrétní příběh, jde o dialog milenců, v němž na povrch vyplouvají zdánlivé drobnosti, které se skládají v dosti neveselou mozaiku vztahu muže a ženy. Až na kost odhalená absurdita drobných problémů v partnerských vztazích, kde oba neustále usilují o dosažení jakéhosi ideálu vede diváka až k úvaze, zda mají tyhle vztahy vůbec nějaký smysl a kam že se vlastně všichni pořád řítíme… Kočka na kolejích se dosud vždycky hrála přesně podle Topolovy předlohy, takže v inscenaci divadla Neklid kromě zmiňovaných změn také poprvé zazní hudba, která opravdu skvěle dotváří až mrazivý účinek příběhu. Protagonisté hlavních rolí, Erika Deutschová a Petr Verner, se údajně do první čtené zkoušky vůbec neznali, takže vztah mezi nimi vznikal až během zkoušení, což se na jejich hereckých výkonech odrazilo rozhodně v tom nejkladnějším smyslu slova. Značnou syrovost a přesvědčivost také potažmo ovlivnil fakt, že režisér dal oběma hercům obrovskou dávku svobody, takže na mnoha místech improvizují a vkládají do hry své skutečné civilní osobnosti.